30. listopadu 2014 22:30

Nejupřímnější článek, který jsem kdy napsal

Snažím se považovat se za optimistu a na všem hledat ty světlejší stránky, ale někdy na mě dolehne smutek a zamýšlím se nad tím, jestli to, co dělám, má smysl, nebo jestli bych nemohl dělat něco lepšího. A zase kdybych dělal něco jiného, bylo by to lepší, nebo by se mi stýskalo po tom, co dělám teď...

V programování jsem možná dobrej vzhledem k mým možnostem, ale jinak si myslím, že můj život za moc nestojí. Celý dny sedím doma u počítače a ven nebo dokonce mezi lidi moc nechodím. Asi jsem samotář... Ale kdybych byl samotář, tak by mi asi ta samota byla jedno... Rád bych měl víc přátel, než kolik jich mám, ale... Mezi lidmi, které znám jich není tolik, kolik by za přátelství stálo. Mě přijde naprosto pod mou úroveň se bavit s lidmi u pivka. Nemám rád alkohol (ani jiné drogy). Důvod je právě ten, kvůli kterému ho většina lidí pije - aby se dostali do nálady. Jenže já se nechci dostávat do nálady díky něčemu, co mi ovlivní mysl, dostanu okno, takže si na to stejně nebudu pamatovat a ráno se z toho dokonce pobleju. Je pravda, že jsem to nikdy pořádně nezkusil, ale to, co jsem slyšel z vyprávění mých bývalých spolužáků... to mi jako odstrašující případ rozhodně stačilo. Navíc oni to brali tak, jako kdyby to bylo něco úžasnýho...

Skoro na vlastní kůži jsem to zažil na stužkováku. Sice jsem nepil, ale na vlastní oči jsem viděl, jak se z mých spolužáků díky alkoholu stala hovada. Jsem velice rád, že se mi podařilo odmítat, protože takovej já prostě být nechci. Ať to chutná jakkoli a ať je z toho sebelepší pocit. Hovado být nechci...

Navíc neumím navazovat kontakt s jinými lidmi. To proto, že do teď jsem moc přátel neměl. Důvod, proč jsem asi moc přátel neměl, bude mimo jiné taky to, že bydlím na malé vesnici, kde moc dětí ve stejném věku nebylo. Navíc na základce... jsem byl vlastní vinou outsider. No ano, znala mě celá škola, ale kdybych to mohl změnit, změnil bych to. Bohužel když jsem si to uvědomil, bylo pozdě.

Začalo to malým vtípkem a než jsem se nadál, byl jsem za školního šaška... Chtěl jsem se této pověsti zbavit, ale prostě to nešlo. Ty lidi mě už tak viděli... Ke konci se to alespoň zlepšilo v mé třídě, ale i tak to bylo na nic. A proto taky se mnou skoro nikdo nekamarádil. No byl jsem prostě debil a hodně toho lituju. Kdybych to mohl změnit, neváhal bych. Určitě bych dnes nebyl takový, jaký jsem. Neměl bych takové názory, jaké mám, neměl bych takový zápal do programování apod., protože bych určitě měl víc kamarádů, byl bych společenštější atd. Rozhodně bych to nebyl , kterým jsem dnes.

Kdybych to mohl změnit... Nad tím často přemýšlím, jak by asi můj život vypadal, kdybych se někdy rozhodl jinak. Třeba kdybych neudělal ty chyby, které jsem kdysi udělal, mohl ze mě být úplně jiný člověk. Ale taky bych díky tomu nemusel mít tolik času na programování a moje programování by teď bylo třeba na úrovni, v jaké nás ho teď učí ve škole. A myslím, že kdyby to tak bylo, tak bych z programování neměl takovou radost, jako mám teď. Byla by to pro mě prostě nuda, protože bych se to musel učit. Muset se učit a chtít se učit je úplně něco jiného... Když se někdo chce učit, tak má určité nadšení pro věc a to ho pohání. Oproti tomu ve škole ho nepohání nadšení, ale prostě to, že musí. A když někdo něco musí, tak ho to nemůže bavit. Viz když já něco musím v placeném programování, např. když mám šibeniční termín.

V posledních letech mě trápí jedna věc. Nemám holku. A nikdy jsem s žádnou nechodil. Jestli jsem nějakou tajně miloval - nevím, možná jo, sám v tom mám zmatek. Myslím, že jsem strašně nespolečenský člověk - což ale asi nutně nemusí znamenat, že jsem samotář. Mě nevadí kontakt s lidmi, ale naopak, chci vedle sebe někoho mít. Ale prostě v tom neumím chodit... Nedávno jsem si uvědomil, že vlastně holku nepotřebuju. Vždyť by to byly jen starosti... To mi vydrželo asi rok... Asi bych se rád zamiloval, ale žádná taková momentálně neexistuje... A pochybuju, že bych nějakou takovou někdy našel, protože bych rozhodně nechtěl žádnou nánu, se kterou bych se nemohl bavit o věcech, které mě baví.

Přemýšlel jsem. Kdyby to šlo a mohl bych změnit nějaké rozhodnutí v minulosti... Udělal bych to? Nepřišel bych o víc, než kolik bych toho získal? Kdybych to změnil, nelitoval bych toho? A nelitoval bych toho, kdybych to nezměnil? Nakonec jsem dospěl k názoru, že bych to rád zkusil změnit, ale pod jednou podmínkou: nejdřív bych chtěl dožít život takový, jaký ho mám teď, protože mě docela zajímavá, jak to dopadne. Život je takový rozečtený příběh a má jeden zajímavý prvek, který se mi líbí - nikdy nevím, co přinese zítřek. Proto se mi velmi líbil např. seriál Krajní meze, ve kterých některé díly končili šťastně a někdy smutně a nikdy člověk nevěděl, co z toho to bude.

Během psaní jsem vymyslel název tohoto článku a když už v té upřímnosti jsem, chtěl bych prozradit jednu věc. Asi díky tomu, že mi chybí společnost apod. jsem si v hlavě začal utvářet příběh. Už je to několik let a stále ho vylepšuji. A chci ho napsat jako knihu. Vlastně si myslím, že je tak rozsáhlý, že se rozhodně do jedné knihy nevejde. Samozřejmě se jedná o scifi, což je můj oblíbený žánr.

Zkoušel jsem ho začít i psát, ale vždycky jsem přestal, protože to, co jsem napsal, se mi nelíbilo. Myslím, že moc neumím psát. Hlavně mi chybí slovní zásoba. Prostě se nedokážu vyjádřit tak, jak to mám v hlavě a aby se to dobře četlo a čtenář to chápal.

Pevně doufám, že se mi to někdy povede, protože to prostě chce ven. Není to jen tak ledajaký příběh, ale je pln filozofie. Co by kdyby... otázka života a smrti apod. Vlastně mám vymyšleno 7 knih + pár námětů na spin-offy. Myslím, že kromě programování to bude druhý můj koníček, kterému se budu věnovat celý život. Tedy pokud se mi povede se konečně rozepsat a ne skončit u první kapitoly. Jednou se mi dokonce povedly napsat i dvě. U začátku třetí jsem ale skončil a začal nanovo. Snad se to povede, strašně bych to chtěl...

Závěr

No to teda koukám, co všechno ze mě dneska vypadlo. Vím, že je to už asi dost otřepaná fráze, jak se vždy dívíme, kolik jsme toho už napsali a jak jsme to vůbec nečekali. Ale dneska to myslím opravdu vážně - Blogery jsem si otevřel jen tak z nudy a nevím proč jsem kliknul na Nový článek. A pak jsem začal psát a najednou toto...

PS: Tento článek je určitě nejupřímější, který jsem zatím napsal, ale hodně jsem toho nenapsal, protože o tom prostě psát nechci.

Hodnocení

Celkové hodnocení
9 hlasů
Vaše hodnocení
Vyberte počet hvězdiček

Komentáře

Jméno:
Předmět:
Komentář:
  :):-|:P:D;):(8)[evil][arrow][idea][?][!]
Kontrola:

1.12.2014 13:17:42 dnešní doba

Jsem na tom prakticky stejně. Ve škole jsem byl nejmenší, nejhubenější, tak jsem si získával obdiv trapnými vtípky. Naštěstí jsem z toho po pár letech vyrostl a díky skvělému kolektivu, jaký jsme měli na gymplu, jsem si vytvořil pár dobrejch kamarádů. Teď jsem 1. rokem na vejšce a ze začátku byl pro mě velký problém se s někým začít kamarádit. Po dvou měsících už s některými kolegy prohodím pár vět, ale pořád to není ono. Nejsem na koleji abych s nimi někam zašel, takže sbližování je dost problematické .
Ještě před rokem jsem říkal, že se alkoholu ani nedotknu a nebudu ze sebe dělat to hovado. Bohužel přišel maturák a já si řekl, tak aspoň jednou vyzkouším, co ten chlast se mnou udělá. Ožral jsem se jak carskej důstojník. Do dneška mi o tom spolužáci vypráví, co jsem tam dělal. Celej následující den mi bylo blbě jak sviňa, ale ještě víc jsem se za sebe styděl. Slíbil jsem si, že už takhle nikdy a dodržuji to. Občas zajdu na pivo, poněvadž, ač se to nezdá, pivo dokáže rozvázat jazyk, takže se pak bavím i lidmi co neznám, což za normálních okolností nezvládám. Jsem silný introvert, takže málokdy někde vypotím kloudnou větu. Samozřejmě když jde o psaní, například na fejsu, tak mi to problém nedělá napsat komukoliv.
Jednu holku mám moc rád, ale nikdy jí to neřeknu. Bojím se co by následovalo. Vysměje se mi? Už se nebudeme kamarádit? Říkám si, že bych měl zkusit být na 5 minut odvážnej a říct jí to. Možná toho jednou budu litovat, že jsem to nezkusil.

Myslím, že je nás víc a dělá to dnešní doba počítačů. Všechno je tak anonymní (viz mé jméno :D). Lidi se málokdy sejdou a když už se někde potkají, zajdou do kavárny a čumí do mobilů. Tak to je a bude to ještě horší.

Anonym
3
0

1.12.2014 9:33:56 respekt!

Ty jo odvážnej článek. S tim pitím- většina lidí pije jen tak a jsou schopný se normálně bavit a kontrolovat.. ...jenom pár lidí (třeba já) pijou jako protržený a potom to tak vypadá.[!]

ps: Velký dík, žes mi ukázal Doctora who. Už nemůžu se dočkat vánočního speciálu. :D

Sranda
3
0

1.12.2014 8:30:26 Jsem na tom podobně

Abych pravdu řekl, chvílema mi připadalo, jako bych ten článek psal já. Taky mívám pocity úzkosti a to hlavně proto, že často přemýšlím, jestli jsem dobrý v tom, co dělám a v tom co bych dělal rád. Nevím proč, ale vždycky jsem chtěl být dobrý ve všem, ale už mi dochází, že to není možný. Nakonec člověk zjistí, že ze všeho umí jen trochu a v ničem není dobrej. Taky jsem udělal pár blbých rozhodnutí, kterých teď lituju, a taky je mi jasný že jich spoustu ještě udělám... o tom asi prostě život je - a možná právě proto ostatní pijou, protože nejsou schopni unýst tu životní tíhu. Vidím to tak, že ten kdo pije, přestává brát věci vážně a pouze se "baví" - proto to v ČR vypadá, jak to vypadá. A my ostatní s tím prostě musíme nějak žít.

Lukáš Hörmann
5
1
© 2011 - 2024 SuperMartas a Tomáš Hypeš